OD ÁSAN K JÓGOVÉ FILOZOFII

 

Vede fyzické cvičení k sebepoznávání? Jsou ásany tím, na čem jsou postaveny obecné základy jógy? Je jóga stará několik tisíc let? Na tyto otázky můžeme odpovědět jediným slovem, ovšem odpověď bude povrchní a značně zjednodušující. Ať už je stáří jógy tři nebo pět tisíc let, je to, co dnes známe pod pojmem jóga, opravdu tím, čím byla jóga původně? Na to už neumíme přesvědčivě odpovědět, odpověď se můžeme jen domnívat. Budeme-li hledat odpověď podle toho, v jakých podobách je jóga v současnosti nejrozšířenější, bude zjednodušená odpověď záporná. Nicméně co když dnešní moderní formy jógy jsou právě tím, co člověk v současném světě potřebuje? Je jóga postavená na tradičních technikách, předávaných z učitele na žáka, nebo se vyvíjí spolu s vývojem člověka?

Úvodní otázky mají za cíl vést k zamyšlení nad opravdovým posláním jógy v současné době. U některých lidí se lze setkat s názorem, že nejlepší by bylo odejít někam do ústraní a tam se plně věnovat jógové praxi o samotě, na druhé straně jiní lidé se samostatně józe věnovat nedokážou, bez skupiny a instrukcí lektora jim to prostě nejde. Je tedy praxe jógy v principu individuální nebo skupinovou záležitostí? Kde je pravda?

Poslední otázka pravděpodobně koresponduje s dávným pojetím jógy, kterým mohlo být hledání pravdy, hledání cesty, hledání smyslu života...

Dnešní lidský svět je velice extrovertní, rychlý, lákavý, v zajetí hmoty, pod vlivem guny radžas. A tento vliv se projevil i ve světě jógy. Vznikají nové školy, nové směry, nová zaměření a obecně v nových jógových trendech dominuje aplikace ásan a praxe ve skupinách. Ač se to zdá neuvěřitelné, nejvíce ásan a jejich modifikací vzniklo na konci devatenáctého a během dvacátého století. Zřejmě je to tedy vývojově potřebné. Ovšem kdo začíná brát jógu poctivě, snaží se o rozšíření obzorů v dalších souvislostech, tomu už nestačí docházet jedenkrát týdně na lekci jógy. Zvládnutí ásany se však jeví jako základ pro další jógový rozvoj, to je zřejmá realita současnosti. Když nastane určitá forma nasycení tím, co je běžně zájemcům o jógu na lekcích předkládáno, přichází zájem o hlubší vědění, o sebepoznání, o individuální postup. Tedy o to, čím byla jóga v tradičním pojetí. Nastává postupný přechod od extrovertního zaměření k introvertnímu.

Běžně se uvádí, že kořeny jógy lze najít ve védách a v upanišadách. Sanskrtský pojem upanišad lze vyložit jako přisednutí žáka k nohám učitele za účelem naslouchání. A to zřejmě souvisí s dávným pojetím, kdy byla moudrost jógy předávána učitelem žáku přímo a individuálně. Oba během učení seděli (ásana) a žák kromě poučení dostával především praxi, ve které pokračoval samostatně „za domácí úkol“. Dokud nedospěl k výsledku zadané praxe, zpravidla neobdržel jinou, při konzultacích dostával od učitele další upřesňující instrukce na základě dosaženého pokroku. A zde se dostáváme k otázce filozofie.

To, co my v našem pojetí rozumíme pod pojmem filozofie, která se vesměs odehrává na úrovni logického myšlení, argumentace a intelektuálního zkoumání, je něco jiného, než co se rozumí filozofií v jógovém pojetí. Ta je totiž především záležitostí praxe, záležitostí poznávání, které nastává na základě určitého usilování, velmi zjemnělým vnímáním, zpravidla tehdy, když ono předchozí usilování skončí. Tedy nejde o logickou dedukci po intelektuálním přemýšlení, jako v našem západním pojetí, ale o přímé vnímání skutečnosti, které může nastat, pokud myšlení ustane a vědomí je otevřené.

Máme-li rozvlněnou vodní hladinu, se kterou si pohrává vítr, vidíme jen tu pohybující se hladinu, protože její pohyb nám nedovolí proniknout zrakem hlouběji. Pokud však je vodní hladina bez pohybu, můžeme v čiré vodě vidět do hloubky a v dostatečně čisté vodě lze dohlédnout až na dno. A to je přesně analogie k druhé a třetí Ptandžaliho sútře: „Yogaścittavṛttinirodhaḥ“ - jóga je zastavení změn obsahu vědomí a „Tadā draṣṭuḥ svarūpe'vasthānam“ – tehdy svědek spočívá ve svém skutečném stavu.

Klid vědomí může nastat, pokud jsme dostatečně vnitřně čistí (jama + nijama), pokud není překážkou fyzické tělo (ásana), pokud je klidné a pravidelné dýchání (pránájáma) a pokud nejsme rušeni smyslovými vjemy (pratjahára). Klidem vědomí není myšleno kratičké zastavení mysli, když něco upoutá naši pozornost, zpravidla nějaký smyslový vjem. Jestliže opravdu nastane stav pratjaháry, informace od smyslů zůstávají v pozadí a vědomí je od vnějšího světa odpoutané. Teprve pak jsme připravení pro vznik jednobodové koncentrace (dhárana), ze které může vzejít meditace (dhjána) a meditace může vyústit ve stav mimo dualitu (samádhi).

Ovšem jen takto jednoduché to není, na této cestě existuje spousta překážek, které je nutno překonávat a tím se vůči nim stávat imunními. A to je právě princip cesty pod individuálním vedením učitele, který nám ony překážky na naší cestě pomáhá rozpoznávat, dává patřičné rady k praxím pro jejich překonávání a to je cesta k opravdové jógové filozofii.

O józe a jógové filozofii si můžeme přečíst či nastudovat mnoho textů, vyslechnout spoustu přednášek, to jsme však na úrovni učení se v našem západním pojetí prostřednictvím přijímání informací zvenčí pomocí smyslových vjemů, především zrakem a sluchem. K opravdovému poznávání a plnějšímu pochopení jógové filozofie však takto nedospějeme, jelikož tak nejsme ani na úrovni pratjaháry. Pokročit můžeme jedině prostřednictvím vhodných praxí, směřujících k poznávání nás samých, k poznávání našich nejniternějších sfér, tedy pomocí pozornosti odpoutané od vnějšího světa a nasměrované dovnitř, k vnitřnímu vnímání, prociťování a postupnému zjemňujícímu se sebepoznávání.

 

Pavel Hájek pro JÓGA DNES